Můj dům, můj hrad

14. Srpen 2017

Jedno z prvních slov, které se naučí říkat malé dítě po slovech máma, táta, hamu a ee

je slovo: Moje. Potřeba něco vlastnit je člověku daná už od malička. Existuje pár lidí,

kterým k životu stačí morální statky, patří jim můj obdiv, ale většina z nás potřebuje mít svůj mobil, auto, dům a množství dalších věcí. Žijeme v materiální době a můžeme vlastnit vše, na co si vyděláme.

Právo na vlastnictví je chráněno Listinou základních práv a svobod.

To znamená, je-li něco moje, mám plné právo si s tím nakládat podle svého. Pokud neomezuji nebo neohrožuji jiného člověka. Vlastním-li například plyšového medvídka, je jenom můj a je moje věc, jak s ním naložím. To samé platí i o vlastním bytě nebo domě.

Je moje rozhodnutí, jestli dům prodám, nechám neobydlený nebo ho pronajmu. Je to můj majetek a mohu ho pronajmout, komu chci a za mých podmínek. Odvedu-li řádně všechny poplatky státu spojené s pronájmem a nájemník nebude nikoho omezovat a ohrožovat, mohu se svým majetkem nakládat dle svého.

Tohle musí platit obecně. Soukromé vlastnictví majetku je nedotknutelné!

Začíná to prolomením domovní svobody za účelem kontroly kamen, nařizováním, za jakých podmínek mohu pronajímat svůj byt a tak dále….

Jak to končí, si mnozí z nás ještě pamatují. Doba, kdy bylo všechno Naše, ještě není tak dávno.

Nerad bych se opět dožil doby, kdy bude mít možnost státní úředník vstoupit do mého domova bez mého svolení a kontrolovat, jestli žiju správně. Rozuměj: dle jeho pravidel.

 

Zatím si ještě mohu se svým medvídkem žít podle svého. Alespoň do chvíle, než ombudsmanka začne řešit, co bych tak mohl porušovat jeho vlastnictvím…..

 

JIří Urbánek

člen rozšířeného předsednictva

Strana soukromníků České republiky

Studio_20170813_172610